Pořád tam byl zločinec a jehooběť. Ale teprve ve dvacátém století se zákon stal jediným pojetím, který sloužil jako počátek takového předmětu studia jako viktimologie. Základem teorie je, že každá oběť má určitý soubor vlastností, které ji činí předmětem dokonalého zločinu. Všechno je však podrobnější.
Předtím, než jsme mluvili o takovém sociálním jevu,jako viktimizace, jakož i určení důvodů pro její vývoj a vliv na další vývojové procesy společnosti, je nutné objasnit základní pojmy tohoto pojmu. Musím říci, že tato oblast je obsazena těmito oblastmi vědeckého poznání, jako je psychologie, sociologie, pedagogika, judikatura apod., Která tento problém vyvolává v nejdůležitějších oblastech.
Victimizace je společenský proceskterý přemění člověka na oběti zločinu. Jednoduše řečeno, je to důsledkem jednání pachatele ve vztahu k oběti. Zde je třeba definovat pojem viktimizace. To znamená tendenci stát se obětí. Viktimizace a viktimizace jsou tedy neoddělitelné pojmy, v nichž je druhá charakteristická. V tomto případě se může měřit podle počtu případů poškození a všech charakteristik obětí trestného činu.
Zakladatel předmětu, jako je viktimologiese stal L.V. Frankem. Pojem viktimizace by se vlastně bez jeho vlivu nerozvinul. Frank tedy zavádí svou definici pojmu. Podle něj je viktimizace procesem stávání se obětí, jakož i jeho výsledkem, bez ohledu na to, zda se jedná o jediný případ nebo o masivní případ.
Bezprostředně po tom však na Franka narazila nával kritiky. Jiní vědci poznamenávají, že koncepce procesu a jeho výsledek by se měly od sebe lišit a neměly by být jediným celkem.
Důkazem je, že tyto dva jevy jsou neoddělitelně spjaty. Jakákoli akce zaměřená na dosažení stavu oběti má svůj logický závěr.
Это значит, что в тот момент, когда на человека byl proveden útok, bez ohledu na to, jaký byl výsledek události, již automaticky získá status oběti. V tomto případě je útokem v pojetí procesu viktimizace. Výsledkem je osoba, vůči níž byl trestný čin spáchán.
Proto je viktimizace procesem vlivu jedné události na druhou. Čím více trestných činů, tím vyšší riziko, že se stanete obětí.
K pochopení okolností, za nichž se běžná osoba stane obětí trestného činu, je třeba provést řadu studií.
Viktimizace a její míra jsou určenydostupnost souhrnných údajů o počtu všech obětí. To nezávisí na závažnosti trestného činu, jeho výsledku a přítomnosti dalších faktorů, které incident vyvolaly.
Ко всему прочему, благодаря исследованию степени Před náchylností k tomu, abychom se stali obětí, můžeme mluvit o takové věci, jako je zločin. Vyvodíme-li paralely mezi příčinou a důsledkem těchto jevů, závěr naznačuje sám sebe. Čím více obětí, tím vyšší je míra kriminality, což znamená, že destruktivita člověka se aktivně rozvíjí jako prvek společenského života společnosti.
Stejně jako kterýkoli jiný jev je proces stávání se obětí rozdělen na druhy. Takže ze své podstaty to může být individuální nebo masové.
V prvním případě se rozumí, že škoda je způsobena jedné konkrétní osobě.
Ve druhém případě mluvíme o sociálním jevu -úplnost obou obětí trestného činu a samotné činy újmy za předpokladu, že místo a čas jsou jisté, jakož i dostupnost kvalitativních a kvantitativních charakteristik. Další takový masivní jev je definován termínem „zločin“.
V závislosti na stupni sociální koordinace samotného zločinu a predispozice subjektu k němu jsou také rozlišovány následující typy tohoto procesu:
1) Primární. Znamená to poškození konkrétní osoby v době samotného trestného činu. Nezáleží na tom, jestli to bylo morální, materiální nebo fyzické poškození.
2) sekundární viktimizace je nepřímázpůsobovat újmu. Může to být spojeno například s bezprostředním prostředím, kdy všichni členové jeho rodiny trpí krádeží majetku jedné osoby. Existují i jiné metody nepřímého poškození. Vyjadřuje se v visících štítcích, obviněních z provokování nezákonných akcí, odcizení, ponížení cti a důstojnosti a dalších opatřeních zaměřených na desocializaci oběti.
3) Terciární. Poukazuje na dopad na oběť prostřednictvím donucovacích orgánů nebo médií pro jejich vlastní účely.
Někdy se také rozlišuje kvartér, který tím chápe fenomén jako genocida.
Vzhledem k tomu, že pojmy proces a výsledek jsou navzájem neoddělitelné, je rovněž třeba vyjasnit jejich druhy.
K viktimizaci dochází:
1) Individuální.Skládá se ze souboru osobních vlastností a vlivu situace. Chápe se jako predispozice nebo již realizovaná schopnost stát se obětí v podmínkách, kdy tomu objektivně situace umožňovala zabránit.
2) Hromadně.Znamená to soubor lidí s řadou kvalit, které určují jejich míru zranitelnosti vůči trestným činům. Každá jednotlivá osoba navíc funguje jako součást tohoto systému.
Masová viktimizace má zároveň svůj vlastní poddruh, včetně skupinové, objektově specifické a subjektově specifické.
Jak bylo uvedeno výše, koncept viktimizacemnoho disciplín je zmatených. Včetně psychologie. Mnoho vědců předložilo své teorie, aby vysvětlilo, proč se člověk mění v oběť. Zvažme ty nejoblíbenější.
Podle Fromma, Ericksona, Rogerse a dalších.Viktimizace je (v psychologii) zvláštním jevem, který je vlastní každému člověku kvůli přítomnosti destruktivních vlastností. Destruktivní orientace přitom jde nejen ven, ale i na sebe.
Freud se také držel tohoto konceptu, vysvětlil však, že bez konfliktu nemůže dojít k rozvoji. Koncept konfrontace mezi dvěma instinkty je také vhodný zde: sebezáchova a sebezničení.
Steckelova úvaha je také zajímavá. Podle jeho názoru ve snech člověk projevuje svou nenávist, skutečný postoj k okolní realitě a tendenci projevovat touhu po smrti.
Na druhou stranu Horney odkazuje na své úvahypedagogická činnost. Říká, že osobnost se formuje od dětství. Mnoho faktorů může ovlivnit projev neuróz a v důsledku toho obtížnost sociálního fungování.
Mimochodem, podle pedagogických teorií existuje několik věkových stadií, kdy se zvyšuje riziko viktimizace. Je jich 6:
1) Období nitroděložního vývoje, kdy je vliv vyvíjen prostřednictvím rodičů a jejich nesprávného způsobu života.
2) Předškolní období. Ignorování potřeby lásky rodičů, nepochopení vrstevníků.
3) Období základní školy. Nadměrná péče nebo naopak její absence ze strany rodičů, vývoj různých vad, odmítání učiteli nebo vrstevníky.
4) Dospívání. Opilost, kouření, drogová závislost, obtěžování, vliv zločineckých skupin.
5) Rané dospívání. Nežádoucí těhotenství, připisování neexistujících vad, alkoholismus, selhání vztahů, šikana ze strany vrstevníků.
6) Mládež. Chudoba, alkoholismus, nezaměstnanost, selhání vztahů, nemožnost dalšího studia.
Definovali jsme tedy, co jeviktimizace a viktimizace, pojem a typy tohoto jevu. Přítomnost určitých osobnostních rysů dává důvod připsat je rizikové skupině, když čelí různým nezákonným činům. Jedinou cestou z této situace je pomoc odborníků zaměřená jak na prevenci tohoto jevu, tak na eliminaci jeho následků.
