Sociální inteligence jako koncept

Obecně přijímaná definice sociálníinteligence, možná, neexistuje, přesněji řečeno, existuje mnoho jejích výkladů, které používají psychologové z různých škol, tento pojem se objevil relativně nedávno, termín byl poprvé zaveden do psychologického použití v roce 1920 americkým psychologem jménem Thorndike, který sociální inteligencí rozuměl k porozumění a vizi ve vztazích.

V roce 1994, skupina předních amerických psychologů pokoušela se formulovat hlavní kritéria pro takový rozsáhlý koncept jako inteligence. Hlavní principy této definice jsou:

• Inteligencí rozumíme totální duševníschopnost jedince vyjádřená schopností řešit úkoly, přizpůsobit se prostředí, logicky přemýšlet a rychle se poučit ze zkušeností.
• Na vzniku jeho dědičnosti má větší roli než životní prostředí.
• Zpravodajství se neměníživota. Může se rozvíjet, částečně stabilizovat v období dospívání a mládeže. U dospělého člověka, duševní vývoj, zpravidla dosahuje určité úrovně a pak prochází malou změnou.
• Intelekt se měří pomocí testů.IQ testy jsou vyvíjeny s přihlédnutím k vlivu věku, vzdělání, jazykových faktorů a slouží jako poměrně přesné měřítko pro hodnocení intelektuálního vývoje. Současně nejsou kulturně determinováni, tj. Jsou schopni objektivně posoudit mentální schopnosti testovaných z různých sociálních skupin a vrstev společnosti.

Druhy inteligence, podle konceptu"mnohostranná inteligence" G. Gardner, může být jiný (existuje sedm). Je to intelekt logicko-matematického typu, verbálně-lingvistické, vizuální-prostorové. Stejně jako hudební rytmus, tělesný motor, intrapersonální a interpersonální.

Социальный интеллект как понятие базируется на intra- a interpersonální odrůdy a zahrnuje rozvinuté komunikační dovednosti, schopnost navazovat kontakty a budovat vztahy, tj. charakterizuje sociální sféru rozvoje osobnosti. Třetím základním konceptem je emoční inteligence, tj. Schopnost vnímat a správně interpretovat vlastní a jiné pocity lidí a předvídat vývoj vztahů a jednání druhých.

Podle jiné teorie (podle konceptu angličtinypsycholog G. Yu. Aizenka) inteligenci lze klasifikovat jako biologickou, sociální a psychometrickou. Kromě toho, na rozdíl od biologických (geneticky určených), je sociální inteligence podle vědce výsledkem interakce člověka a životního prostředí a je utvářena v procesu získávání životní zkušenosti.

В настоящее время самой полной признана klasifikace J. Guilforda, která rozlišuje šest složek. Je to schopnost rozlišovat a správně interpretovat verbální a neverbální sdělení, zavést obecné vzorce pro různé typy chování, vazby mezi specifickými aspekty informací, zachytit logiku situace obecně a správně interpretovat chování lidí v různých kontextech a předvídat důsledky druhých a jejich jednání.

Podle R. Selmana prochází sociální inteligence ve svém vývoji pěti fázemi, z nichž každá se vyznačuje novou úrovní poznání sebe sama, svého prostředí, přátel a rodičů.

V nulté (předsociální) fázi dominuje chování dítěte sebestřednost. Dítě se dosud nedokáže odlišit od vnějšího světa, sdílet své pocity a myšlenky od svého a ostatních.

V první fázi (sociální) přichází povědomísebe jako samostatná osoba a oddělení od ostatních. Ve druhé fázi se objeví schopnost reflexe. Dítě již dokáže rozumět druhé osobě a jejímu pohledu. Třetí etapa (obvykle 10–12 let) je charakterizována utvářením sebepoznání, které si upevňuje své místo ve struktuře vztahů.

Ve čtvrté fázi přichází pochopení hloubky advojznačnost lidských vztahů, povědomí o rozmanitosti jednotlivce a existence několika úrovní interakce, čímž se formují dovednosti zralého chování.